Za všechno může čas!

Poznámka k autorské inscenaci Člověče, zkus to! v divadle DISK. 

Tato inscenace vznikla za trochu netradičních okolností, kdy hercům z KALD DAMU v posledním ročníku vypadl znenadání režisér, který s nimi měl nazkoušet absolventskou inscenaci do Disku a já sem byl nečekaně pověřen tímto úkolem. Měli jsme asi 12 dní do premiéry, měli jsme možnost zkoušet v Disku od rána do večera (byl začátek ledna, na DAMU se neučilo, v Disku nehrálo) a měli jsme herce. Co může vzniknout za 12dní? Časový tlak se stal určujícím faktorem. V tak krátkém čase jsme se nechtěli pouštět do divadelní hry ani do náročného tématu, nebyl čas vyrábět scénu a vlastně ani kostýmy. Chtělo to jednoduchý funkční nápad na autorskou inscenaci, nápad, který by byl ideální pro kolektivní improvizaci, poskytl by hodně materiálu, umožnil by studentům uplatnit plně autorský podíl, a přitom by nebyl náročný na konečné zafixování. Házeli jsme na hromadu různá témata a návrhy, chtěli jsme zkusit jakýsi improvizovaný kabaret nebo čistou improvizaci (což se v tolika lidech ukázalo ne úplně ideální), snažil jsem se zjistit, co by si studenti ještě rádi na škole zkusili, co jim během studia chybělo, co jim škola dala, jaké role by rádi hráli, jak vlastně rozumí divadlu… Jak jsme si tak od rána do večera povídali přímo v divadelním prostoru, najednou jsme se začali vzdalovat divadelním tématům, přestali jsme mluvit o tom, jakou inscenaci uděláme a spíš jsme probírali „normální životní věci“ – co je čeká po škole, jakou si představují budoucnost, na co se těší, z čeho mají strach, v jakým okamžicích prožívají štěstí…

Divadlo Disk bylo úplně prázdné. Prázdné jeviště, jen jedno velké propadlo. A tahy. Při hovorech mě napadlo zcela banální zadání: Vymýšlejte životní situace, které byste si rádi vyzkoušeli předtím, než je budete „naostro“ prožívat…. Vzpomeňte si na věci, které jste si kdy chtěli „jen“ zkusit…. Nejdřív padaly poměrně běžné návrhy, postupně jsme se dostávali k osobnějším, bizarnějším i perverznějším nápadům. Začalo se nám to vršit: chtěl bych si vyzkoušet žádání o ruku, někdy mě napadne při čekání na metro někoho strčit do kolejiště, chtěl bych si zkusit být revizor, chtěla bych zažít slepotu, bavilo by mě vyzkoušet si opačné pohlaví, rád bych si nanečisto zkusil přijímačky nebo jak oznámit partnerovi nevěru…

Určili jsme prostor propadla jako prostor pro „simulátor“. Když vstoupíš na propadlo, jsi v simulátoru, kde si můžeš navolit prostředí, počet figurantů a situaci a můžeš si ji zkoušet v různých obtížnostech od nuly do desítky, přičemž nula je simulace, která neklade žádné těžkosti a překážky, které normální život tvoří, tedy nula je čistý ideál, umělé prostředí, a desítka je to nejkomplikovanější -  realita.

Bylo to moc dobré zkoušení. Jednak se mi jasně potvrdilo, že intenzívní, celodenní zkoušení v krátkém časovém období ideálně v prostoru, kde má být výsledek uveden, je často plodnější než dvouměsíční zkoušení klasicky od desíti do dvou. Energie, chuť a intenzita jsou neporovnatelné. A ještě jednu věc jsem si ověřil a pak mnohokrát znovu, třeba při další „diskové“ zkušenosti, ze které vznikly Velmi společenské tance nebo ještě více při kanadském Stepping On Toes: Kdykoli hledáte téma i samotný situační materiál přímo v hercích, kdykoli čerpáte přímo z osobních zkušeností, které se snažíte zdivadelnit, pohybujete se na tenkém ledě. Dříve či později se dostanete do bodu, kdy zveřejňování vlastních zážitků začíná hraničit s terapií, kdy se atmosféra stane příliš důvěrná a intimita se počne svářet se zveřejňováním. Sdílím své zkušenosti a ostatní se k nim vyjadřují, komentují je a případně i předvádí. Musíte být obezřetní a nikdy neopustit pole divadla, pořád je to zkouška, teď právě ve fázi „sběru materiálu“, není to léčebna, neprobíhá dramaterapie. Je to stále kolektivní tvůrčí činnost s jasným záměrem vytvořit inscenaci pro diváky. Při převodu často velmi osobního „materiálu“ nesmíte být příliš pietní a opatrní, musíte s ním nakládat jako s jakoukoli jinou zkoušenou situací. Samozřejmě existují formy na hraně s terapií nebo velmi intimní komorní dramata, případně autorská monodramata, kde je určitá opatrnost jistě na místě, nicméně i zde myslím musí osobní zpověď sloužit jako – do jisté míry - potrava pro divadelní situace. Týká se sice mě, ale na jevišti ji mohou zkoušet, obracet, nahlížet z jiného úhlu, a stejně tak ostatní zúčastnění, pracuji-li s více herci. Většinou se dokonce vyplácí, když situaci, která se nejvíc osobně týká jednoho z herců, hraje na jevišti herec jiný.  Divadlo není deníček.