Výzkum projektu interakce jevištních složek

 

Prostor a čas

 

Se scénografem Vladimírem Němečkem se již delší dobu snažíme otevírat pro sebe (ale nejen pro sebe) nové možnosti v práci s divadelním časem a prostorem. Ve všech našich společných inscenacích se snažíme pracovat s divákovou představivostí. V 1203 aneb Není nám smutno se iluze jízda autem tvořila jen pomocí tří autosedaček a patníků, v Nic nás nezastaví se průjezdy messengera Prahou děly jen pomocí kola-trenažéru a v Panu Nulovi osudy Jana Kříženeckého ožívaly jen pomocí čtyř rámů s plátnem a čtyř kinosedaček. Od té doby jsme se posunuli dál. Divákova představivost zde totiž není, jen aby vytvářela obrazy reálu podle divadelní iluze. Divákova obrazotvornost je přímo spolutvůrcem divadelního časoprostoru. S jistou mírou nadsázky bychom mohli říct, že  divadelní časoprostor se vytváří až v představivosti diváka. Divadlo není zobrazování reality, divadlo není demonstrování vlastních nápadů – divadlo je nabídka pro diváka účastnit se hry na rozklad a opětovné složení reality. Divadelní, a tím skutečné, anebo naopak.  

V tomto smyslu se divadlo ukazuje jako nejvýhodnější umění pro zkoumání možností práce (deformace) času a prostoru (jak na jevišti, tak v hlavě diváka). Jen v divadle totiž můžeme konfrontovat tvůrci zestylizovaný časoprostor s vnímáním času a prostoru tak, jak nám je všem společně daný. A pak vzniká úplně nový časoprostor, který je kombinací obého a je osobním časoprostorem v hlavě každého diváka. A ten nás zajímá nejvíce. Scénografie i režie se pak vlastně jeví jako usměrňovatelé divákovy představivosti. Jako složky dráždící divákovu schopnost imaginace rozličnými způsoby.

Oporou a velkou inspirací je nám fyzika se svou snahou popsat objektivní vesmír co nejpřesněji. Popsat svět, ve kterém žijeme bez zkreslení lidsky omezenou optikou. Exaktnost vědy spolu s abstrakcí jeviště a imaginací diváka pak může vytvářet erupci nových časoprostorů. Z výzkumu času a prostoru na jevišti se tak stává výzkum jedinečností divadelního tvaru v dnešním světě a zároveň výzkum možností hry s divákem, pro diváka a o divákovi.

 

Několik posledních našich inscenací už cíleně hledá a posouvá tyto možnosti:

Drama v kostce (Studio Ypsilon)

Černá díra (Dejvické divadlo)

Indián v ohrožení (HaDivadlo) – zde se čas a prostor dostali vlastně do hlavních rolí, nové vnímání času a prostoru je přímo tématem inscenace.

 

A samozřejmě bychom rádi v tomto směru pokračovali. Plánované experimenty:

Drama v kostce 2

Génius (inscenace o králi filmové imaginace – Georgesovi Meliesovi)

a další.

 

Reflexe některých časoprostorech experimentů:

 

Tvořivá síla herectví

19. dubna 2007

Hru Černá díra uvedlo pod vymyšleným autorovým jménem Dejvické divadlo

V Dejvickém divadle vzniklo představení nazvané Černá díra. Jako jeho autor je uváděn Doyle Doubt. Je to jméno vymyšlené, neboť to, co se pod tímto jménem předvádí a co divák vnímá, je výsledkem „řízené improvizace“ herců (Simona Babčáková, Martha Issová, Petr Koutecký, Václav Neužil, David Novotný, Jaroslav Plesl, Pavel Šimčík, Ivan Trojan), kterou inspiroval a „řídil“ režisér Jiří Havelka.

To jméno neexistujícího autora je však v něčem podstatné. Doubt znamená v angličtině nejistotu, pochybnosti – a to je myšlenkové východisko tohoto představení. Už název – Černá díra, kolapsar – ukazuje ke zvláštnímu zakřivenému časoprostoru, jejž nelze vidět a identifikovat jeho částice je možné jen na základě jejich působení na jiná tělesa. Představení tuto podivuhodnou oblast vesmíru zhmotňuje jako „záhadnou a tajemnou“ sílu měnící všední běžnou realitu přítomností muže s kufrem, jenž na konci zapálí benzinovou pumpu, kde se vše odehrává, dále potom iracionálně se pohybujícím kotoučem (snad ze slámy) a hlavně předěly, kdy se jeviště ponoří téměř do tmy, a když se znovu rozsvítí, tak se čas i prostor mění a s nimi i postavy.

Reálný i smyšlený svět divadla

Tuto nejistotu a pochybnost uplatňuje představení i ve vztahu k divadlu. Divadelní čas i prostor jsou tu uchopeny jako prolínání a splývání skutečnosti s fiktivností; jsou zároveň pravé a nepravé, schopné vyobrazit reálně existující svět a současně jej předvést na jevišti jako svět zcela smyšlený, v němž neplatí nic z pravidel a konvencí reálného bytí. Na těchto myšlenkových východiscích se zdvihá prvotní, základní, rozhodující a také sugestivní divadelní kvalita tohoto představení: hra herců. Toto představení nevypráví příběh, nevytváří napínavý děj ani nesděluje témata. Je jakýmsi herním i hravým průnikem k podstatě tvorby postavy jako divadlem stvořeného člověka. Upřesnit by se to dalo označením za sondu do tvorby charakteru jako souboru fyzických, psychologických a morálních rysů. Krok za krokem se v prostoru benzinové pumpy, mezi barovým pultem, telefonem a toaletou konkretizují a definují – opakovanými gesty, akcemi, projevy chování i stejnými replikami jako výrazy charakteru – jednotlivé odlišené individuality. A pak začne působit transformující síla časoprostoru. Postavy se začnou rozvíjet. Určující, konkretizující rysy charakterů přebírají jiní herci, chovají se a jednají tak, jak se chovali a jednali na počátku představení ti, kdo svou hrou ten nebo onen charakter improvizací formovali a předváděli. Každý může hrát každého, což se také děje, může se vynořovat odkudkoliv a kamkoliv zase mizet. A nejen to. Postavy se zdvojují, a dokonce jednu postavu hraje i více herců: říkají totéž, dělají tatáž gesta, hýbou se stejně. Na jedné straně se tak zvýrazňují a upevňují charakteristické rysy jednotlivé postavy, na straně druhé jako by se charakter rozplýval, rozmazával. Jako by tím množstvím „ztělesňovatelů“ jednoho charakteru uskutečňujícího podobu „reálného člověka“ přestávala tato reálnost existovat a zůstávala jen fikce. Představení tak stvrzuje známou definici, že herec sám sebou hraje smyšlenou postavu spojením „řízené improvizace“ s tradičním principem herectví činohry. Demonstruje tak hereckou tvořivost jako možnost i schopnost stvořit skutečný i neskutečný svět lidí. Samozřejmě se tohle neobejde bez imaginace, vtipu, nadhledu komediantského odlehčení. Takže ten průnik k ryzí podstatě charakterního herectví a tím k podstatě herecké tvořivosti je divadlem, které touto divadelní ryzostí také příjemně pobaví. A je i cenným příspěvkem pro rozvíjení cílevědomého ansámblového herectví Dejvického divadla.

***

HODNOCENÍ LN

****

Doyle Doubt: Černá díra

Výprava: Dáda Němeček, Lucie Masnerová

Dramaturgie: Eva Suková

Režie: Jiří Havelka

Dejvické divadlo, premiéra 12. 4.

 

Anketa

Nejlepší inscenace roku 2006

 

PETR CHRISTOV: I když premiéra byla na konci roku 2005, mělo by to být v rámci možností v pořádku: Jiří Havelka a kolektiv: Drama v kostce, r. Jiří Havelka, Studio Ypsilon (Malá scéna). Inscenace je nádhernou ukázkou esence divadla, hravé divadelnosti a důkazem, že teorie dramatu a divadla se dá ukázat i v praxi.